Hoegaarden — belgické pšeničné pivo, které dobylo svět

První Hoegaarden, který jsem kdy ochutnal, mě překvapil. Seděl jsem v jedné pražské hospodě, kde měli „něco belgického“ na čepu, a objednal si ho víc ze zvědavosti než z přesvědčení. Po prvním doušku jsem ale pochopil, proč tohle pivo prodává přes milion hektolitrů ročně a prodává se v 70 zemích světa. Hoegaarden totiž není pivo jako ostatní — je to zážitek, který vás vtáhne do staleté belgické tradice jedním osvěžujícím douškem.

Pokud jste Hoegaarden nikdy nepili, připravte se na něco, co vás možná překvapí. Není to hořké jako craft IPA, není to tvrdé jako skotská whisky a není to sladké jako ovocný likér. Je to něco mezi — lehké, zakalené pivo s vůní pomeranče a koriandru, které se pije neuvěřitelně snadno. A zrovna v létě, když je třicet stupňů a vy nechcete těžké rumové koktejly ani klasické tmavé Guinness, je Hoegaarden přesně to, co potřebujete.

Městečko, které žilo pivem

Začněme tam, kde to celé začalo — v belgickém městečko Hoegaarden, které dnes má pouhých 6 tisíc obyvatel a nachází se ve vlámské části Belgie, nedaleko nizozemských hranic. Tady na první pohled nic nenapovídá, že by to bylo místo, které dalo světu jednu z nejznámějších pivních značek.

Ale historie říká něco jiného. Už v roce 1445 se v Hoegaardenu vařilo pšeničné pivo — tedy typ piva, kterému se dnes říká „witbier“ nebo „bière blanche“ (bílé pivo). V 19. století v tomto malém městečku fungovalo na 30 pivovarů a 9 pálenic. Pět tisíc obyvatel a třicet pivovarů — spočítejte si sami, to je jeden pivovar na každých 160 lidí. To vám dar, ne?

Pak ale přišel úpadek. Ve 20. století pšeničné pivo začalo ztrácet popularitu, jednoho pivovaru po druhém zavíralo, až v roce 1957 zavřel ten poslední. Tradice, která trvala pět set let, byla náhle u konce. Městečko Hoegaarden ztratilo svou pivní identitu.

Pierre Celis — mlékař, který zachránil tradici

Tady do příběhu vstupuje postava, bez které by dnes Hoegaarden neexistoval — Pierre Celis. Mlékař. Ano, čtete správně. Mlékař, který rozvážel mléko po městečku Hoegaarden, se rozhodl, že obnoví pětisetletou tradici pšeničného piva.

Byl rok 1966 a Celis si založil pivovar ve vlastním podkroví. Začal vařit pivo podle staré receptury — z pšenice, chmele, vody a kvasnic, ale s jedním zásadním tajemstvím: přidal mletý koriandr a sušenou kůru z ovoce Laraha, což je druh hořkého pomeranče z karibského ostrova Curaçao. Právě tyhle dvě ingredience dávají Hoegaardenu jeho nezaměnitelnou chuť a vůni.

Pivo mělo takový úspěch, že Celis musel v roce 1980 přesunout výrobu do větších prostor — koupil místní továrnu na nealkoholické nápoje a přeměnil ji na pivovar. Jen osm let nato ale přišla katastrofa. V roce 1988 pivovar vyhořel. Celis neměl dost peněz na obnovu a tak prodal značku pivovarskému gigantu InBev. Sám Pierre Celis se odstěhoval do amerického Texasu, kde v Austinu založil nový pivovar Celis — a dokázal, že jeho umění vařit pšeničné pivo není náhodou.

Zajímavý zvrat přišel v roce 2005. InBev se rozhodl přesunout výrobu z Hoegaardenu do většího pivovaru ve městě Jupille. Místní obyvatelé se ale postavili na odpor — nechtěli přijít o svůj pivovar, největšího zaměstnavatele v regionu. A k překvapení všech plány na přesun zrušili. Hoegaarden tak zůstal tam, kde měl odjakživa být — ve svém rodném městečku.

Jak vlastně Hoegaarden chutná

Teď k té nejdůležitější části — jak to pivo vlastně chutná a proč si ho tolik lidí oblíbí.

Vzhled: Hoegaarden je zakalené, žlutavě bílé pivo s bohatou, hustou pěnou, která drží v sklenici jak přilepená. Ta zakalenost není chyba — je to záměr. Pivo se nefiltruje, takže v něm zůstávají kvasnice, které mu dávají tu typickou matnou barvu a plnější texturu.

Vůně: Jakmile přiblížíte sklenici k nosu, ucítíte pomeranč. Ne agresivní, chemický pomeranč, ale jemný, příjemný citrusový aroma, které se mísí s kořeněnými tóny koriandru a lehkým obilným sladem. Je to vůně, která slibuje osvěžení a skutečně ho přináší.

Chuť: První doušek je lehký a osvěžující. Pomerančová sladkost se rozlije po jazyku, pak přijde jemná obilná chuť pšenice a v závěsu se objeví koriandr s mírně kyselým nádechem. Hořkost je minimální — pokud jste zvyklí na české pšeničné pivo nebo klasický ležák, Hoegaarden vám bude připadat téměř sladký. Ale právě ta lehkost a ovocnost je to, co k němu lidi vrací.

Obsah alkoholu: 4,9 %. To je na naše poměry málo — spíš taková „osmička“ než „dvanáctka“. Ale to je přesně point. Hoegaarden není pivo na opíjení, je to pivo na užívání si.

Jak správně nalít a pít Hoegaarden

Možná si říkáte — pivo je pivo, otevřu a piju. U Hoegaardenu ale pár triků dělá velký rozdíl.

Sklenice: Hoegaarden se podává v typické šestiboké sklenici, která je tlustá a těžká. Není to jen designový výstřelek — tvar sklenice pomáhá udržet pěnu a rozvíjet aroma. Pokud ji doma nemáte, použijte alespoň sklenici s širším ústím, aby se vůně mohla dostat k nosu. Podobně jako u ginu s tonikem hraje sklenice důležitější roli, než si myslíte.

Teplota: Ideální je 2–4 °C. Hoegaarden musí být pořádně vychlazené — vlažné belgické pšeničné pivo je stejný hřích jako vlažný vinný střik.

Tradice tří doušků: Podle belgické tradice by se mělo první Hoegaarden vypít na tři doušky. Jak si je rozdělíte, je na vás — podstatné je, že třetím douškem musíte dopít. Je to takový místní rituál, který se hodí vyzkoušet, když budete někdy v Belgii.

Pomeranč: V mnoha zemích se Hoegaarden podává s plátkem pomeranče na okraji sklenice. Není to nutnost, ale trocha citrusového oleje z kůry pomeranče chuť piva hezky doplňuje. Zkuste to — vložíte plátek do piva a jemně ho přitlačíte, aby uvolnil aroma.

Co ještě Hoegaarden nabízí kromě klasiky

Klasický Hoegaarden Witbier je to, co zná většina z nás. Ale značka má v portfoliu i další piva — i když ta k nám bohužel většinou nedorazila.

Hoegaarden Rosée: Tuto variantu u nás seženete. Má oranžovočervenou barvu, voní po jahodách a rybízu a chuť je výrazně sladší a ovocnější než u klasického Witbieru. Obsah alkoholu je jen 3 %, takže je to spíš letní osvěžující nápoj než „seriózní“ pivo. Funguje skvěle na zahradní párty, kdy už máte pocit, že byste něco lehčího ocenili.

Hoegaarden Citron: Další ovocnější varianta s 3 % alkoholu. Jemná citronová chuť, mírná hořkost a vyšší sladkost. Ideální pro ty, kteří klasický Hoegaarden považují za příliš „kořeněný“.

Grand Cru: A tady se dostáváme k zajímavostem, které k nám běžně nedojedou. Grand Cru má 8,5 % alkoholu a je to silnější, komplexnější verze pšeničného piva. Pokud někdy budete v Belgii, hledejte ho — stojí za to.

Julius: Ještě silnější s 8,8 % alkoholu. Suché pivo typu „blonde ale“ — úplně jiný charakter než klasický zakalený Witbier.

Verboden Vrucht (Zakázané ovoce): Tmavé pivo s 8,5 % alkoholem a výrazně kořeněnou chutí. Pro dobrodruhy a milovníky silných piv.

Speciale: Plné pšeničné pivo s 5,7 % alkoholu. V chuti dominují citrusové plody, hřebíček a koriandr. Jako takový „střední“ kousek mezi lehkým Witbierem a těžkým Grand Cru.

Kde koupit Hoegaarden v Česku a kolik stojí

Na rozdíl od mnoha belgických speciálů, které musíte objednávat ze zahraničí, Hoegaarden je v Česku poměrně dostupný. Do naší země ho dováží Pivovary Staropramen, takže distribuce je slušná.

V obchodech: Klasický Hoegaarden Witbier koupíte v lahvích 0,33 l za zhruba 30–50 korun. Najdete ho v Bille, Kauflandu, Tesku i v menších specializovaných obchodech s alkoholem. Hoegaarden Rosée je k dispozici také, ale hledat ho musíte trochu víc.

V hospodách: Mnoho českých hospod a restaurací má Hoegaarden na čepu — zvláště ty, které se zaměřují na zahraniční piva. Hledejte místa s pestřejším výběrem než jen Plzeň a Gambrinus. Cena za půllitr se pohybuje od 50 do 90 korun.

V sudech: Pokud pořádáte párty, dá se koupit i 20litrový nebo 30litrový KEG sud. Zhruba za 2 000–3 000 korun máte pivo, které vaše hosty překvapí víc než desetina Plzně.

Tip: Pokud máte doma hezkou vitrínu na alkohol, lahve Hoegaardenu s tím charakteristickým modrým puntíkatým designem v ní vypadají skvěle vedle whisky a rumů.

Hoegaarden vs. česká piva — proč si ho oblíbíte i jako Čech

Tady je ten moment, kdy musíme být upřímní. My Češi jsme na pivo pyšní a právem. Máme nejlepší ležáky na světě a ten, kdo tvrdí opak, ať si jdě sednout. Ale Hoegaarden není konkurent českému ležáku — je to jiná kategorie, jiný zážitek a jiná příležitost.

Český ležák je o chmelové hořkosti, čistotě chuti a tradici spodního kvašení. Hoegaarden je o ovocné svěžesti, kořeněném aromatu a tradici svrchního kvašení. Je to stejný rozdíl jako mezi skotskou whisky a Fernetem — oba jsou skvělé, ale každý v jiné situaci.

Kdy Hoegaarden funguje nejlépe? V létě, v horku, když si chcete dát něco lehkého s jídlem. K mořským plodům, salátům, k grilovanému kuřeti nebo prostě tak, bezdůvodně, na terase. Je to pivo, které neunaví a po druhém nemáte pocit, že byste potřebovali přestávku.

A ještě jedna věc — pokud zkoušíte craft beer a zajímáte se o různé pivní styly, Hoegaarden je vlastně brána do světa belgických piv. Je dostatečně přístupný na to, aby vás neodradil, a dostatečně zajímavý na to, aby vás motivoval objevovat další belgické speciály. Podobně jako Aperol Spritz je bránou do světa italských aperitiv, je Hoegaarden bránou do belgického pivního nebe.

Takže až příště narazíte na Hoegaarden v hospodě nebo v obchodě, neobejděte ho. Kupte si ho, nalijte do správné sklenice, případně ho ozdobte plátkem pomeranče a dejte si ho na tři doušky. Možná zjistíte, že belgické pšeničné pivo je přesně ten kousěk, který vašemu pivnímu repertoáru chyběl.